Jak v Mrlínku mazali Zemskou osu
„Z časů dávných i nedávných“
Bohumil Řezníček
Dalo by se všeobecně říci, že moravské obce mají historii skoro podobnou. Mrlínek má však jednu zvláštnost, kterou se od ostatních liší. Mrlínští objevili na svém katastru ve skalní dutině „zemskou osu!“
Jak k tomu došlo? To se jednou vracel mrlínský pantáta Nesnídal pozdě večer z Bystřice pod Hostýnem. Nešel tu poprvé, cestu
znal dobře, takže šel a šel a hlavou se mu promítaly příhody, novinky a zprávy, které načerpal při popíjení dobrého
bystřického panského piva. Snad byl i mírně podroušen. Když se zastavil na rozcestí do vesnice a zahleděl se k lesíku. Co
to? Míhala se tam světýlka. Postál chvíli, přemýšlel, co by to mohlo být, ale obava ze světýlek, aby jej nezavedla někam do
nebezpečných míst, mu zabránila v prozkoumání tohoto neobvyklého jevu a vydal se raději k domovu s vidinou měkké, teplé
postele.
Druhého dne však musel o svém nočním zážitku přemýšlet a rozhodl se, že přijde záhadě na kloub. A tak vzal sebou souseda
Jareše a s nadcházejícím večerem se oba vydali k lesu - světýlka tam opět byla. Co by to mohlo být? Ale ani ve dvou si
netroufli přiblížit a zkoumat záhadu sami. Třetího dne přibrali starostu obce. Je to člověk studovaný, přijde věci na
kloub. Starosta zavolal také obecního policajta a všichni čtyři se pustili na výpravu k lesu.
Zrovna, když se zešeřilo, došli na tajemné místo. Světýlka se před nimi míhala sem a tam jako rej svatojánků. Dumali,
dumali, ale na nic nepřišli. Až najednou si starosta vzpomněl. Tady bývala před lety tlupa loupežníků. Četníci si na ně
počíhali, lupiče sebrali, ale divné bylo, že neměli žádnou kořist. A tu se vypravovalo, že kořist včas zakopali. A právě
nad těmi zakopanými poklady svítí světýlka. Rozhodnuto a ujednáno - půjde se kopat a vezneme sebou také obecního kováře pro
případ, že by tam byly nějaké železné dveře a bylo potřeba je odborně otevřít a nebo rozbít. Nemohli se dočkat rána, spaní
bylo nevalné, samé převracení, myšlenky na poklad se jim honily hlavami. Ještě ani slunce nevyšlo, když všichni byli v lese
a kopali.
V práci se střídali, takže jim šla pěkně od ruky. Byli již dosti hluboko, když najednou zaslechli nějaký šramot. Pozor,
kopat opatrně. Kopali, hrabali, odhrnovali hlínu - a tu se před nimi začal objevovat nějaký válec. Jaké překvapení - válec
se otáčel. Otáčel se a vrzal, skřípal, stonal, praštěl, pištěl až uši zaléhaly. Starosto, co je to? Starosta sebral všechny
vzpomínky, přemýšlel, vymýšlel až najednou vyhrkl: „Lidičky, to je zemská osa!“. Všichni se na sebe překvapivě
podívali, ale když to starosta povídá, musí to být pravda. Kovář to odborně prohlédl a řekl: „Jak to má ve světě klapat,
když není osa namazaná. To máte jako s vozovým kolem. Když ho nemažete, vrže, piští a může se i zadřít. Nedej bože, aby se
to stalo i s touto zemskou osou. Mazadlo rychle sem“!
Zburcovali celou ves. Mazali, mazali vším, co lidé pozdonášeli a čím se mazat dalo. Kdosi donesl také láhev slivovice i
usoudili, že je to na zemskou osu škoda, proto ji zmohli – to aby po té namáhavé práci náhle nezchladli a snad i
neonemocněli - proto mazali také sebe. Když domazali, osu zase řádně zasypali, aby jí nevadil déšť, mráz či sníh. Přešla
léta a na zemskou osu se skoro zapomnělo. Jisté však je, že dokud mrlínští zemskou osu mazali, klapalo to ve světě lépe.
Doufejme, že za všechny špatnosti, co se dějí nyní ve světě nemůže špatně namazaná zemská osa? Bylo by možná prospěšné,
kdyby se toho přetěžkého úkolu opět někdo ujal.
