Vzpomínky pamětníků
Vzpomínka na školu a pana řídícího
Škola v Mrlínku byla postavena koncem 19. století, z práce a darů občanů Mrlínka. Když se v r. 1920 na jaře moje maminka přistěhovala s otcem a sourozenci do Mrlínka na hájenku, učil na škole pan nadučitel Hrček, který byl rodák z Příbora. Pan Hrček je také autorem „Zemské osy“.
Na začátku 30. let přišel do školy učit pan řídící František Marecký. Byl to rodák ze Všechovic. Jeho otec tam měl pekařství a František byl jediný syn. Pan řídící přišel do Mrlínka se svojí paní Klotildou, roz. Tomanovou z Litenčic. Neměli děti – chlapec jim zemřel při porodu. V r. 1937 si osvojili ze sirotčince 3 letou Aničku, která dnes bydlí v Bystřici p.Host. Pan řídící Marecký byla velká osobnost jak fyzicky, tak duševně i povahově. Byl skoro 2 m vysoký, ramenatý, boty č. 50, ale velice hodný, mírný, sice přísný, ale dobrák člověk. Byl velice pracovitý. Ke škole patřilo pole - na učiteláku - louka podél lesa a pole u potoka za mostkem na dolním konci dědiny. To všechno obdělával s jejich služkou Štěpánkou Barbořákovou, která byla odněkud z Valašska. Vždycky na jaře i na podzim si půjčil od Klvaňů polní nářadí a tažné voly a po vyučování už jel orat, sít, sadit brambory, řepu atd. Vůbec mu nevadilo, že je učitel - za práci se nestyděl. Chovali si krávu, prasátko a drůbeže na dvoře všechno možné. Slepice, husy, kačeny, moráky, perličky a také psa vlčáka Rolfa. Pan řídící byl také včelař. V zahradě za dvorkem byl dost velký včelín odhraděný vysokým plotem, abychom tam my děcka nešly. Ale když foukal (odebíral) med, vždycky jsme dostali ochutnat. Byl také zahrádkář a sadař. Sám si štěpoval ovocné stromy (učil to také kluky) a také růže, kterých bylo kolem plotu tolik, jak byl plot dlouhý. A co bylo v dolní zahrádce zeleniny, jahod a v horní zahrádce zase samo kvítí.
Mezi dolní zahrádkou a dvorem jsme měli tělocvičnu. Byla tam bradla, hrazda, kruhy, kladina, šplhadla a to bylo všechno udělané mrlínskými občany ze dřeva. Pan řídící byl také velký muzikant - hrál na klavír, harmonium, housle, čelo a basu. Dal také dohromady malou kapelu z místních chlapů a hrávali v místní hospodě k tanci. Dolák, Koutný, Zábranský hráli na klarinet, Smeťa na trombón, Tomášek tloukl buben, Janek na trubku a Rokos z Libosvár, pan řídící František Marecký s Aničkou na křídlovku a pan řídící na basu. To bylo muziky i bez dnešních reproduktorů. Učil nás zpěvu národních písní, básní, hráli jsme divadla, také loutkové divadlo, které vlastnila škola a to se hrálo každý měsíc. S dospělými také každý rok, někdy o Velikonocích, někdy o Vánocích nacvičil divadelní hru. A ne ledajakou. Ku příkladu byla to Paličova dcera, Naši Furianti, Z Českých luhů a hájů, Viktorka, Muzikantská Liduška – a to jen co si pamatuji, jistě toho bylo víc.
S námi dětmi nacvičoval velké divadlo – to byly pohádky. Hrál každý kdo chtěl, v každé pohádce byly víly a trpaslíci, aby se na všechny dostalo. Také na každé svátky, jak svátek matek, Velikonoce, konec a začátek školního roku, Mikuláše a Vánoce bývaly besídky, kdy se přednášelo, zpívalo, hrály se různé scénky. To všechno pan řídící stihnul.
Vyučování neměl nijak snadné, sedělo nás ve školních škamnách 8 ročníků a to pan řídící všechno zvládnul. Také my děti jsme ho poslouchaly na slovo. Rákosku měl, ale nebil nás, byl přísný a nesmlouvavý. Nesnesl, když se dozvěděl, že jsme nepozdravily, když někdo přišel do školy špinavý, sprostě mluvil, něco selhal, neměl očištěné boty nebo ostříhané nehty. Také když viděl o velké přestávce – svačině, že některé z dětí nemá svačinu, už volal přes chodbu na svoji paní ať namaže chleba. V zimě co chvíli přinesl do třídy ošatku jablek a nás děcka, které jsme neměly zahradu, všechny podělil. Na Mikuláše také bývala besídka a to paní řídící se Štefinkou napekly perníků a děti jedno vedle druhého, ať chudý, nebo bohatý, každý dostal sáček perníčků. Víte, jaká to byla dobrota a vzácnost?
Na začátku 50. let (nevím přesně) paní řídící náhle zemřela a pan řídící s Aničkou a s Štefinkou zůstali sami. Pan řídící ještě nějaký rok učil, ale potom odešel do důchodu a odstěhoval se do Bystřice p.Host., kde si se ženou, ještě když byli mladší postavili domek. Jeho adoptovaná dcera (má nyní 70 let) tam jako vdova žije dodnes.
Pan řídící Marecký a jeho paní byli vzácní lidé a teď, když to píši, vzpomínám na ně se slzou v oku (70 letá důchodkyně, rodačka z Mrlínka dne 1.7.2004).
pan řídící František Marecký s Aničkou
Vzpomínka na „Zemskou osu“
O zemské ose vím, z vyprávění mé maminky. Když se přistěhovali na hájenku, její tatínek, byl co hajný na obchůzce. Když přišel do Dolní chrástky, slyšel nějaký hovor, ale nemohl poznat odkud to je. Po chvíli zjistil, že to jde odněkud z pískovcové skály. Šel blíž a uviděl ve skále otvor, který vedl dolů do skály – byl to vchod do „Zemské osy“. Byl to prostor vytesaný v pískovcové skále asi 4×4m. Uprostřed byl vytesaný jakýsi stůl a kolem něj špalky, nařezané ze stromu k sezení. Byli tam mrlínští sedláci. Měli tam bečku piva, kořalku, špek klobásy a uzené k zakousnutí. Hráli karty, povídali si a užívali dobrého bydla. Chodili si tam odpočinout a taky se povyrazit, ale samí vybraní - druhé mezi sebe nevzali, jenom pana učitele Hrčka. Říkali, že jdou mazat „Zemskou osu" a z toho zřejmě vznikla písnička o té naší zemské ose (Tolik si pamatuji z vyprávění mé maminky a staříčka).
Baron Laudon
Můj staříček sloužil jako hajný u barona Laudona. Z jeho vyprávění vím, že to byl hodný a dobrý pán, ale jeho paní baronka, to prý byla hotová ďáblice. Paní baronka byla žena vysoké, robustní postavy s černými vlasy. Byla velice hezká, ale nedobrá. Paní baronka velice divoce jezdila na koni a nejvíce jí pobavilo, když mohla někomu způsobit nějakou škodu. V úterý, každý týden, byl na náměstí trh. Ženy z okolních vesnic stály v řadách na náměstí u svých košů a nůší a prodávaly výdobytky svých hospodářství. Bylo to máslo, vejce, tvaroh, vařené trnky (povidla), ovoce, slepice, kuřata, holoubata... A když jich bylo na náměstí nejvíce, paní baronka vyjela na svém černém hřebci ze zámecké brány a jak to leželo a běželo všechno pojezdila a rozbila. Ženy potom pan písař zavolal na zámek a co si která řekla a kolik, všechno zaplatil. Měli jednoho syna a ten byl celá baronka. Nic ho nezajímalo, jen herečky, dámičky, kasino atd. Jezdil do Monte Carla hrát a tak všechen velký majetek prohrál. Zámek, statky, lesy, všechno přišlo vniveč. Pořád se prodávalo, až jim nezůstalo nic. Jenom dům ve Vídni, do kterého se z Bystřice p.H. přestěhovali (tolik vím z vyprávění mého staříčka).
E. Pátková
